Pište, volejte. Nekoušu... 

      A jak jsem se vlastně k vodě dostal já?

      Vlastně dost jednoduše. Já se k vodě a loděnici dostal už ve vcelku útlém věku. V deseti letech, po zkušenostech s modelařinou, judem a pokusem s liduškou, máma podvolila a já první zářijovou středu se spolužákem poprvé vyrazil na loděnici. Kroužek v té době vedl chlap jako hora, který navíc v té době bydlel tři patra nad námi. A právě k němu se máma taky šla zeptat co se vůbec na loděnici dělo, protože já nadšeně vyprávěl a vyprávěl. O reálných zážitcích z jediné, pro mě vlastně zlomové, schůzky kroužku. Psal se rok 1985.

      No a od té doby tam funguju. Ve svých úplných začátcích jako dítě, pak jako aktivní mládež... A v té době, v našich telecích létech, to na loděnici opravdu žilo. Každý se znal s každým, všichni jsme měli podobné zájmy a tak jsme vyráželi na společný akce, vodu, koncerty...

      Po střední škole, kdy mi to úplně časově nevycházelo, a po pokusu o studium na vejšce, jsem se naplno vrátil až s nástupem do práce. V té době jsem už povýšil na 2. instruktora a tak jsem začal poznávat běh kroužku i s druhé strany. Té pracovní. Vozil jsem lodě na místa odjezdu, hlídal jsem je tam, zajišťoval co bylo potřeba, pracoval s dětmi. Bylo mi asi třiadvacet.

      Psal se rok (asi) 2012, v kroužku už jsem fungoval na plný pecky na pozici 1. instruktora a poprvý jsem počítal tábor... Pod vedením tehdejšího hlavase Josky to docela i šlo a vyšlo. Poprvé na mě bylo zajištění celýho tábora o dva roky později. Tam jsem si to vylepšil ještě o dříve neprozkoumanou destinaci - řeku Moravu. Byla to tehdy vysoká sázka do několika loterií a vyšlo to! Fakt to vyšlo. A od té doby v tom lítám naplno pořád. A naštěstí ne sám. Zase mám k ruce lidi, za který dám ruku do ohně, že svoji práci odvedou spolehlivě a dá se na ně spolehnout. 

      Takže svět se točí v pořádku dál. 

      A vaše dítko může být další...